Všichni máme právo změnit si život.

31. října 2013 v 14:01 | Stella |  ABOUT
Ahoj, vítám vás na mém blogu. Touhle větou se vždy začíná ne? Uprímně, nejsem moc dobrá ve vysvětlování věcí a nedokážu správně přenést mé myšlenky do psané podoby, ale budu se snažit a tak mě prosím vyslechněte.

Jmenuji se Klára, ale tady na blogu budu používat Stella - čistě kvůli tomu, že to jméno miluju, ale také kvůli tomu, že jsem hrozně paranoidní a nechci, aby si někdo koho znám dal dvě a dvě dohromady a odhalil mojí identintu :D

Založila jsem tento blog, aby jsem získala zpátky sama sebe.
Povím vám můj příbeh: Začalo to všechno jídlem. Před dvěmi lety jsem byla naprosto normální holka, jedla jsem hodně, to přiznávám, ale vůbec mi to nevadilo. Nedá se říct, že bych nějak přibírala na váze nebo tak něco, byla jsem normální - bylo mi třináct a vážila jsem 48-49 kilo. Zrovna v té době jsem potkala svojí nejlepší kamarádku, byly jsme pořád spolu, protože nás spojovalo tolik věcí, no a když jsme byly u ní, tak jsme pořád jedly. Naprosto pořád a hodně. Trvalo to takhle asi půl roku a o prádninách jsem zjístila, že vážim asi 52 kilo. To mě malinko znepokojilo, protože jsem vždy bývala taková ta hubená holčička, která měla přirozenou podváhu a najednou jsem si připadala hrozně tlustá, i když jsem nebyla. Začala jsem s dietama a cvičením. Myslela jsem si, že to mám pod kontrolou a že až zhubnu, tak budu v pohodě a začnu jíst normálně a zdravě. No, to se mi malinko nepovedlo. Teď je mi skoro patnáct, vážím 44 kilo, nejím ví jak 600 kalorii denně, mám strach dát si kousek čokolády a mám panickou hrůzu z toho, že přiberu. Nepřipadám si jako anorektička - nejsem vyhublá, nezvracim a není to tak, že bych jídlo úplně vyškrtla, ale připadám si jako kdyby mě ovládal malej hlásek uvnitř, díky kterýmu si jídlo nedopřávám a hlavně vyčítám. Díky bohu, že nemám žádnej dávivej reflex, protože zahrávat si s bulimii nechci, ale na druhou stranu mi to přijde jako úžasný řešení - bůh ví, že už jsem to nemálokrát zkoušela. I když asi nejsem těžký případ, stejně je těžké s tímhlě žít, protože musíte mít absolutní kontrolu nad tím co jíte, aby jste se vůbec mohli cítit dobře. A asi nejhorší jsou ty výčitky a to jak si nedokážete rozhodnout jestli si něco dát nebo nedát. Mám pocit jako kdyby jídlo kontrolovalo můj život.

Jak jsem řekla, jídle to začalo, ale tohle vůbec není konec mýho příběhu.

Každý z nás se už někdy v životě cítil smutně, měl depresi třeba ze špatného dne nebo z rozchodu, ale jaký to asi je, když je v někdo depresi každej den svýho života už víc jak rok? Je to na nic. A ještě víc na nic je, když máte tu depresi ze sebe, protože se nenávidíte až tak moc, že si vědomě ubližujete tím, že si nedovolíte být šťastný, protože máte pocit, že si to nezasloužíte. Ano, nenávidím se - to jak vypadám, to jak se chovám. Ikdyž jsem ve finále soutěže krásy v Paříži, ikdyž mi módní fotografové řekli, že mám tvář modelky a že až budu starší, tak mám přijít - já se prostě necítím, že jsem hezká. Jsem vcelku tuctová bledá blondýna se špatnou pletí. Moje chování je ještě horší - jsem introvert, uzavřená, tichá a klidná, ale jsem hodná a milá a dokážu lidem pomoct a když se překonám, tak zářím jako sluníčko. Bohužel ostatním lidem se moje chování asi moc nelíbí. Prý jsem moc tichá a měla bych se víc bavit. Jejich představa o zabávě je opít se do němoty, zhulit se a s někým se vyspat. Ne, děkuji. Vždycky jsem byla pyšná na to, že jsem takováhle. Ale bohužel v téhle době maj lidé takovéhle chování rádi a kluci si vždycky vyberou tu největší děvku a hodný holky zůstanou se slzama v očích. Chci zůstat sama sebou a nechci dělat věci, který jsou mi proti srsti, jenže ten nátlak je neskutečný a já už opravdu nevím co je správné a co není.
V téhle době jde jenom o tom, abyste byli co nejhubenější a nejhezčí a nejlíp oblékaní a všichni vás furt jenom s někým srovnávají a prostě je to těžký.
Právě teď nemám nikoho, pro nikoho nejsem dost dobrá a vlastně nejsem dost dobrá ani sama pro sebe. Moje chování je ještě horší, protože jsem pořád smutná, unavená, v depresi a mám pocit, jako kdybych v sobě tahala pytel kamení co mě sráží pořád níž a níž. Zhoršuje se to a zhoršuje, také vlivem některých věcí co se staly. Mám pocit, že můj život je jedno velký zklamaní a že nemá cenu, abych vůbec žila, protože mě stejně nikdo nemá rád a rok už je moc dlouhá doba na to, bych snášela tohle všechno.

Ale já to nevzdávám. Už nechci promarnit ani minutu. Chci být uspěšná, chci si založit módní a lifestyle blog, chci se stát beauty guru na youtubu a chci zabránit tomu, aby se kdokoliv někdy cítil stejně jako já. Teď se dostáváme k podstatě tohoto blogu. Je to můj "recovery" blog. Budu sem psát deníčky, budu sem psát to, jak si vedu na mé cestě za jiným a lepším životem. Chci být zdravá a šťastná. Promluvila jsem si s mámou a budu chodit k psycholožce, chci změnit můj životní styl, můj přístup k jídlu a hlavně se chci naučit milovat sama sebe. Jestli chcete tak se ke mně přidejte, budu ráda za podporu a třeba dokážu pomoct i vám.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 El.Michelle El.Michelle | Web | 1. listopadu 2013 v 20:21 | Reagovat

Páni, krásně jsi to napsala. Hodně holek si myslí, že jsou tlustý a pak se hrnou do různých diet, které jim akorát ublíží. Je mi líto, že právě ty jsi tím prošla. Ale zase jsem strašně moc ráda, že teď ses odhodlala bojovat a jít za svým snem. Věřím, že jednou něco dokážeš :) Držím ti moc palce! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama